Od První republiky po konec 2. světové války

Vznik Československé republiky (1918)

Vznik Československa byl proces, který vedl k ustavení samostatného československého státu. Československo bylo vyhlášeno 28. října 1918. Jeho hranice byly vymezeny mírovými smlouvami a z nich vycházejícími rozhodnutími v rámci versailleského mírového systému.
 

V době vzniku Československa se většina jeho ozbrojených sil nacházela v zahraničí. Tvořili je jednotky čs. zahraničního vojska, známých pod označením československé legie.

Československé legie je označení používané pro jednotky dobrovolnického zahraničního vojenského odboje Čechů a Slováků za první světové války a ruské občanské války. Legie tvořili čeští a slovenští krajané žijící v zahraničí a bývalí vojáci rakousko-uherské armády, kteří se po zajetí armádami Dohody rozhodli dobrovolně vstoupit do řad legií a dezertovat k nepřátelským vojskům, se kterými pak bojovali proti vojskům Ústředních mocností.

Sami příslušníci legií své vypovězení poslušnosti Rakousku-Uhersku brali jako součást revoluční akce zahraničního odboje s cílem napomoci vzniku samostatného Československa. Jejich nesporné vojenské úspěchy sehrály při jednáních o vzniku Československa v roce 1918 i později během Pařížské mírové konference zásadní roli.

Po boku Dohody bojovalo dobrovolně 145 614 Čechoslováků, z toho 71 310 v ruské armádě, 42 404 v americké armádě, 19 476 v italské armádě, 9 957 ve francouzské armádě, 1. 365 v srbské armádě a 1 102 v anglické armádě.
 

Důvody výstavby československých opevnění

Již od počátku vzniku Československé republiky se uvažovalo, jakým způsobem zajistit státní hranice. V roce 1933, kdy se v sousedním Německu stal kancléřem Adolf Hitler, se potřeba ochrany republiky ještě zesílila. Byla vybrána varianta vybudování stálých pevnostních úseků, které by se táhly po celé ohrožené hranici v celkové délce 4120 km. Obranná strategie Československa tedy spočívala v tom, že by poutala svými jednotkami útočící jednotky na linii opevnění, do doby zásahu spojenecké Francie a států Malé dohody.

Československé opevnění je soustava pevností a pevnůstek budovaných Československem v letech 1935–1938 v pohraničí a na vybraných vnitrozemských příčkách. Opevnění se skládalo z objektů lehkého opevnění vz. 36 a vz. 37 (tzv. řopíků), objektů těžkého opevnění a z dělostřeleckých tvrzí. Mezi jednotlivými těžkými objekty se rozkládal překážkový systém. Po přijetí podmínek Mnichovské dohody byla na odstoupeném území drtivá většina postavených objektů, zbylé úseky pak již většinou nebyly k použití.
 

Vyhlášení mobilizace

Bezprostřední ohrožení Československa nacistickým Německem vedlo v roce 1938 k vyhlášení dvou mobilizací – částečné mobilizace v květnu 1938 a všeobecné mobilizace v září 1938.

Mobilizace byla vyhlášena 23. září 1938 ve 22.15 hodin, proběhla rychle a úspěšně. Ta se týkala všech ročníků ve věku do 40 let. První záložníci se začali soustřeďovat u svých útvarů ihned po vyhlášení mobilizace.

Během pěti dnů byla mobilizace dokončena. Československá armáda čítala asi 1,2 miliónu mužů, rozdělených do sedmi armádních sborů, které se skládaly z celkem 45 divizí, z nichž 20 představovalo zabezpečovací a 25 manévrovací složku. Armáda dále disponovala zhruba 350 tanky a asi 600 bojovými letadly a pohraničním opevněním, které zahrnovalo bezmála 10 000 objektů. V mezinárodním srovnání se jen podle počtu svazků jednalo o šestou největší ozbrojenou sílu světa.

Ozbrojený střet hrozil přerůst v celoevropský konflikt. Československo mělo totiž spojeneckou smlouvu s Francií a Sovětským svazem, přičemž samotná Francie byla spojenecky svázána se Spojeným královstvím.

Československé armádě nicméně nebylo dopřáno, aby své kvality osvědčila v boji. Do vývoje ještě jednou zasáhla mezinárodní diplomacie. Na poslední chvíli svolaná konference představitelů čtyř mocností do Mnichova zpečetila osud prvorepublikové demokracie. Představitelé Spojeného království, Francie, Německa a Itálie se dohodly, že krize bude řešena na úkor československého státu. O mnichovské dohodě jednala československá vláda dopoledne dne 30. září a za předsednictví prezidenta Edvarda Beneše diktát přijala. Ještě ten den začala armáda opouštět své pozice v pohraničí.

Když 23. září 1938 československý rozhlas ve večerních hodinách odvysílal zprávu o vyhlášení mobilizace, velká část obyvatel země ji přijala s nadšením i úlevou. Nastalo období euforie a národního vzepětí, které však netrvalo dlouho.

Československý odboj (1939–1945)

Československý odboj (1939–1945), zvaný též druhý československý odboj, bylo odbojové hnutí, které se začalo formovat bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy a založení Slovenského státu v březnu 1939 a skončil s porážkou nacistického Německa a osvobozením posledních částí Československa v roce 1945. 

Dělí se na „domácí“ (působící na území Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského státu před jeho osvobozením Spojenci) a „zahraniční“ (působící v zahraničí).

Domácí odboj se dělí na „komunistický“ (k největší aktivizaci došlo až v roce 1941) a „demokratický“.

Zahraniční odboj pak je dělen na „východní“ (1. československý armádní sbor, 1. československá smíšená letecká divize v SSSR) a „západní“ (československé vojenské pozemní jednotky na Západě, československé perutě v RAF), podle zaměření se potom dělí na politický a vojenský.

Zahraniční odboj

Od jarních měsíců roku 1939 odešlo mnoho (zejména mladých) lidí do zahraničí, aby mohli bojovat proti Německu. 17. října 1939 vznikl v Paříži Československý národní výbor v čele s Edvardem Benešem, který se stal reprezentantem československé emigrace. Beneš se snažil, aby demokratické státy anulovaly Mnichovskou dohodu.

Po pádu Francie se přesunul do Londýna, kde vznikla československá exilová vláda. V čele exilové vlády stál prezident, jímž byl Edvard Beneš, předsedou vlády byl monsignor Jan Šrámek, dále byla zřízena státní rada, ve funkci parlamentu. Tyto orgány byly již v roce 1940 uznány prozatímně, roku 1942 hlavními velmocemi definitivně, přičemž byly odvolány podpisy Francie a Velké Británie pod Mnichovskou dohodou. Londýnské československé ministerstvo národní obrany provádělo řídící a organizační činnost jednak ve vztahu k odboji v protektorátu, jednak zastřešovalo zahraniční bojová uskupení československých vojenských jednotek.

Komunistické zahraniční centrum odboje sídlilo v Moskvě. V jeho čele stáli Klement Gottwald, Rudolf Slánský, Ján Šverma a Václav Kopecký. Až do přepadení SSSR nacistickým Německem 22. června 1941 byla tato skupina spíše v exilu, protože Stalin i Kominterna považovali střetnutí evropských států za válku imperialistickou a odmítali jakoukoliv podporou odboje proti Německu. Od druhé poloviny roku 1941 však došlo k její aktivizaci, přičemž plnila podobné úkoly jako londýnská vláda, avšak její zaměření bylo na československé jednotky v Sovětském svazu a na československý domácí komunistický odboj proti okupaci.

Domácí odboj

Protektorát Čechy a Morava

Součástí domácího odboje bylo několik odbojových skupin. Již krátce po Mnichovské dohodě se začala vytvářet odbojová skupina Politické ústředí, která vycházela z toho, že dříve či později bude okupován i zbytek Československa.

Domácí odboj organizoval a prováděl všechny formy odporu proti německé okupační moci, přičemž byl několikrát oslaben zásahem německých bezpečnostních složek, průnikem konfidentů gestapa či vyhlášením stanného práva a s ním spojeného teroru. Když se však v září 1941 stal zastupujícím říšským protektorem Reinhard Heydrich, nechal zlikvidovat prakticky celou první generaci odbojářů, a to včetně předsedy protektorátní vlády Aloise Eliáše. Teprve v zimě 1942 se začaly utvářet nové skupiny odbojářů.

Partyzánský odboj v Protektorátu Čechy a Morava

Partyzánské hnutí v českých zemích v období německé okupace 1939–1945 se stalo jednou ze složek českého protinacistického odboje. Stejně jako všeobecný odboj, tak i partyzánský odboj se dělí na komunistický a nekomunistický. Komunistický odboj organizovala v prvních letech okupace samotná KSČ, avšak postupem času se stával stále více závislý na Sovětském svazu – a to jak materiálně, tak politicky. Naproti tomu nekomunistický odboj, který zastřešovala odbojová centrála Ústředního vedení domácího odboje, úzce spolupracoval s Londýnem a byl prakticky řízen a podporován londýnskou exilovou vládou. I když mezi těmito složkami odboje vznikala určitá forma kooperace a spolupráce, jednalo se o dvě samostatné a nezávislé součásti odboje.

Atentát na Heydricha - výsadek Anthropoid

K výcviku na provedení operace Anthropoid byli povoláni rotmistr Josef Gabčík a rotný Karel Svoboda. Svoboda byl koncem roku 1941 z důvodu úrazu při cvičném seskoku z operace vyřazen a na Gabčíkův návrh nahrazen rtm. Janem Kubišem. Samotný výcvik zahájili v létě 1941 ve výcvikových školách a stanicích SOE ve Skotsku, ve kterých prodělávali výcvik i britští Commandos. V průběhu výcviku vypracovala SOE několik rámcových plánů atentátu na Reinharda. Heydricha, při kterém byly zvažovány různé možnosti prostředí, ve kterých bude čin proveden.

Atentát na Heydricha byla úspěšná diverzní akce výsadkářů Operace Anthropoid exilových československých branných sil za druhé světové války, cílem atentátu byl prominentní nacista, zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Atentát provedli 27. května 1942 v Praze-Libni Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří byli pro tento úkol speciálně vycvičeni ve Velké Británii.

Vysazení parašutistů provedla 138. výsadková peruť RAF. Gabčík s Kubišem tehdy seskočili poblíž Prahy, u hřbitova obce Nehvizdy. Pomoc při vykonávání nebezpečného plánu jim nabídly desítky českých rodin, které za svoji odbojovou činnost většinou zaplatily životem.

Odvetné represivní akce, včetně vyhlazení obcí Lidice a Ležáky a popravou mnoha osob, se souhrnně nazývají heydrichiáda. Jednalo se o ojedinělý atentát na představitele bezpečnostních složek nacistického Německa v průběhu druhé světové války, který měl vliv na vnímání Československa Spojenci za války i při obnově státu.

V boji proti nacismu (1939 – 1945)

Po okupaci českých zemí a vytvoření Slovenského státu se souběžně s formováním zahraničních politických center protifašistického odboje postupně vytvářeli i čs. vojenské jednotky. První z nich vznikali v Polsku, které však představovalo možnost pro jejich další přesun do Francie, resp. do Velké Británie.

První čs. jednotka ve Francii vznikla 28. 9. 1939 a po uvolnění čs. vojáků z francouzské cizinecké legie výstavba jednotek rychle pokračovala a v polovině ledna 1940 vyústila do zformování 1. čs. pěší divize v počtu 11 405 osob.

Po porážce Francie se zbytky čs. vojska evakuovali do Velké Británie a začalo se organizování první čs. jednotky na Středním východě. Čs. jednoty plnili bojové úlohy v severoafrickém prostoru při obraně Tobruku, protiletadlové obraně přístavu Haifa a letišť v jeho okolí, místních rafinerií ropy a bejrútského přístavu. Do konce roku 1944 prošlo čs. jednotkami na Středním východě 2 489 vojáků. 

Československé pozemní jednotky ve velké Británii

Právní rámec výstavby čs. vojska ve Velké Británii vytvořila Dohoda mezi vládou československou a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o československé branné moci, která byla podepsána 26. 10. 1940. Formování a reorganizace čs. jednotek vyústilo srpnu 1943 ve vytvoření 1.čs. samostatné obrněné brigády. Jednotky brigády se podíleli na ochraně pobřeží a letišť, účastnili se na záchranných pracích po náletech německého letectva a v srpnu 1944 byly přepraveny na území Francie k bojovému nasazení při převzetí bojového úseku u přístavu Dunkerque. V této době disponovala brigáda 4 500 čs. příslušníky a začátkem května stoupnul její počet na 5 676 osob.

Československé letecké jednotky ve Velké Británii

Do srpna 1940 se ve Velké Británii soustředilo 932 československých letců. Do poloviny roku 1941 vznikali 310. stíhací peruť, 311.čs. bombardovací peruť 312. stíhací peruť a 313. stíhací peruť. Další čs. piloti byli zařazeni a působili v rámci britských a polských perutí, např. čs. letka v rámci britské 68. noční stíhací perutě. Na konci března 1945 mělo čs. letectvo ve Velké Británii 1485 příslušníků. Českoslovenští vojenští letci RAF se zúčastnili letecké bitvy o Velkou Británii, podíleli se na leteckých operacích v rámci vylodění v Normandii, bombardování nepřátelských cílů v Německu, Francii, Belgii, Holandsku a Itálii, anebo operačních letů nad Atlantickým oceánem, Biskajským zálivem, Severním a Baltským mořem při útocích na nepřátelské ponorky a obchodní lodě.

Československé jednotky v SSSR

Základním předpoklad pro na vybudování čs. vojska v SSSR vytvořilo podepsání čs.-sovětské smlouvy z 18. 7. 1941 a Vojenského dohovoru mezi vrchním velitelstvím československý a vrchním velitelstvím SSSR z 27. 9. 1941. Za místo formování 1. čs. jednotky bylo určeno městečko Buzuluk. 

1. československý samostatný polní prapor v SSSR

Během druhé světové války posloužil Buzuluk jako základna pro 1. československý samostatný polní prapor, který bojoval po boku Rudé armády proti německým jednotkám. V době jeho přesunu na frontu disponoval 974 příslušníky a do bojové činnosti byl nasazený u městečka Sokolovo 8. 3. 1943.

1. československá samostatné brigády v SSSR 

V květnu 1943 došlo k reorganizaci čs. jednotek a ke zformování 1. čs. samostatné brigády. V počtu 3 517 mužů a žen. Příslušníci čs. brigády se podíleli na osvobozování Kyjeva a prošla boji, při osvobozování dalších měst na území SSSR. Po ukončení bojového nasazení se 1. čs. samostatná brigáda přesunula na Volyň a po reorganizaci došlo k vytvoření 1. čs. armádního sboru.

1. československý armádní sbor 

1. československý armádní sbor byl svazek československé zahraniční armády bojující ve druhé světové válce na východní frontě po boku Rudé armády. Udává se, že v něm sloužilo 60 000 mužů a žen. Osvobozovacích bojů se přímo účastnilo okolo 22 000 vojáků ve 3 pěších, tankové a výsadkové brigádě. Počátkem září 1944 před bitvou v Dukelském průsmyku tvořili vojáci české národnosti, narození na území ČSR, jen 5,6 %. Nejvíce bylo Volyňských Čechů 42 %, Rusínů a Ukrajinců 24 %, Slováků 20 %. Bojové ztráty byly doplňovány mobilizací na osvobozených územích. Při přechodu na Moravu počátkem května 1945 měl sbor asi 18-20 tisíc vojáků.

Českoslovenští vojáci na východní frontě - Antonín Sochor, Josef Buršík a Richard Tesařík.

Podoba lícové strany praporu Československé vojenské jednotky v SSSR. Zástava byla původně předána 27. ledna 1943 1. čs. samostatnému praporu v SSSR, a později sloužila jako prapor následujících československých formací na východní frontě. ¨